Vlastimil Petržela

Do Baníku jsem mohl jít už jako malý kluk. Táta to ale zamítl

Někdy vám v životě kříží cestu nabídky, které vás sice lákají, ale vy se vzhledem k složitým okolnostem nakonec rozhodnete jinak. Své o tom ví kouč Baníku Vlastimil Petržela, který v Ostravě už několikrát v minulosti mohl působit, a to jak v rámci své úspěšné hráčské, tak později i trenérské kariéry. Nakonec to vyšlo až na pátý pokus. „Lidi, kteří mě neznají, si možná ťukali na čelo, že jsem do toho šel. Ale kdo se vyzná ve fotbale, ten ví, že práce v Baníku je přesně pro mě,“ říká jedna z nejvýraznějších trenérských osobností českého fotbalu.

Podrobnosti o vašem příchodu do Baníku jsou fanouškům dobře známé, ale jaký byl vlastně váš vůbec první kontakt s Baníkem jako takovým?
Asi jako každý kluk jsem začal kopat do míče hned, jakmile jsem vyskočil z postýlky. Hodně jsem se tomu odmalička věnoval, co taky mohl dělat kluk na vesnici? Kromě fotbalu a hokeje na rybníku, když zamrzlo, u nás nic jiného než jedno hřiště nebylo. Takže jsem se kolem fotbalu postupně začal pohybovat, pořád jsme hrávali, no a někdy v žákovském věku jsem se poprvé setkal s Baníkem.

Co se tenkrát přihodilo?
Jeli jsme tenkrát s rodiči na dovolenou někam do Beskyd a já tam furt mydlil do míče kolem srubů, ve kterých jsme byli ubytovaní. Z jednoho z nich vyšel takový vysoký pán, který mě pořád sledoval a pak za mnou přišel na konci týdne a zeptal se mě, jestli bych nechtěl jít hrát za Baník Ostrava. To pro mě byl šok, protože on to myslel opravdu smrtelně vážně. Ale já bych šel hned, jenže táta to jednoznačně zamítl. To byl tedy můj první kontakt s Baníkem, konkrétně s panem Křižákem, který byl významnou osobností ostravského fotbalu.

U jednoho setkání však nezůstalo a nabídky přicházely i v dalších letech, že?
Několikrát jsem byl pak oslovený Baníkem jako hráč. Nerad bych se pletl, ale myslím si, že jako první mě oslovil Evžen Hadamczik. Kontaktoval mě delší dobu, když přicházel do Baníku z Opavy. Prakticky jsme byli domluvení, ale nakonec z toho, nevím už proč, sešlo. Přemlouval mě taky Olda Novák (bývalý funkcionář Baníku, pozn. red.), který za mnou svého času jezdil na vojnu do Chebu a měl opravdu vytrvalý zájem. Máme spolu stále velice dobrý vztah, přestože jsem si nakonec vybral Slavii, což mi možná tak úplně neodpustil. Ale tenkrát jsem se tak zkrátka rozhodl.

Mohl jste se už dříve stát také trenérem Baníku?
Celkem počtvrté se o mě Baník zajímal v době, kdy jsem už trénoval. Tehdy byl v klubu Alois Hadamczik, který mi volal, zda bych měl zájem. Říkal, že když budu souhlasit, sedne do auta a je u mě za dvě hodiny. Byl připravený to řešit okamžitě. Tenkrát byla situace taková, že se psalo i o zájmu Teplic, což jsem odmítl. Věděl jsem totiž už půl roku předem, že půjdu do Mladé Boleslavi, kde chtěli vykopat postup z druhé ligy a kde jsem byl domluvený s Pepíkem Dufkem.

S Baníkem jste se však setkával především jako soupeř, jaké to bylo za vašich hráčských časů?
Rád vzpomínám na zápasy, které jsem proti Baníku odehrál. Vždycky se mi v Ostravě hrálo velice dobře, a to díky nádhernému prostředí, fanouškům, kteří dělají opravdovou atmosféru. Ostatně z toho, co naši fanoušci předvedli teď na Slavii, byla paf i moje žena, ta chorea, v tom jsou opravdu nepřekonatelní. Takže tu spoustu fanoušků, kterou Baník vždycky měl, jsem jim jako soupeř jenom tiše záviděl.

Máte vzpomínku na nějaký konkrétní zápas proti Baníku?
Utkvěl mi jeden zápas, kdy jsem byl trenérem Slavie, kterou jsem převzal v roce 1986. To už je opravdu dlouho. Slavia byla tehdy na posledním místě a Baník, který vedl trenér Máčala, se nacházel na druhé příčce a bojoval o titul. Přijeli jsme do Ostravy jako outsideři, ale v týmu jsem přitom měl výborné hráče. Převzal jsem je po panu Jarešovi, který mě nechal, abych se učil. Kluky jsem přitom znal perfektně z tréninků, měl jsem však trochu jiný názor než on, přestože to byl skvělý kouč.

Jakým způsobem se váš jiný názor projevil v samotném zápase?
Když jsem dostal šanci postavit mužstvo podle sebe, udělal jsem to tak, že jsme na Baníku 3:0 vyhráli, což byl šok pro celou republiku. Tenkrát jsem postavil tři útočníky, Řeháka, Váňu a Ivoše Knoflíčka, čímž jsme Baník určitě zaskočili. Ale nebyla to náhoda, protože jsme porazili i v dalším zápase Budějovice 3:0 a začali se dostávat tabulkou nahoru a nakonec měli sérii snad sedmnácti zápasů bez prohry. Mužstvo pak zkrátka šlapalo.

Dost zápasů jste proti Baníku absolvoval také jako trenér pražských Bohemians. Povedlo se vám i s nimi Ostravu překvapit?
Vybavuju si jeden zápas, kdy jsem na Baník vymyslel překvapení při standardních situacích. Baník v tom byl výborný, měl kvalitní hlavičkáře a my zase měli vynikajícího gólmana Jardu Blažka. Po poradě s Jardou, který se vyjádřil, že mu více vyhovuje, když je před brankou menší počet hráčů, jsem došel k závěru, že vysuneme čtyři nebo pět našich hráčů až na půlku. Pamatuju si ten první kop, před kterým se baníkovci přesouvali k pokutovému území, a jejich trenér najednou vyletěl z lavičky a řval na ně, že mají na půlce hráče. Takže se museli vracet zpátky, což bylo až komické. Gól jsme tenkrát ze standardky nedostali, protože Jarda všechno pochytal, a naopak jsme se z tohoto postavení prosadili, když to Baník vzadu podcenil.

S Baníkem jste se střetával v různých érách, jak vzpomínáte na souboje se zlatou generací, která vládla československému fotbalu na počátku 80. let?
Baník měl super tým a prakticky celou tu dobu byl nejen na Moravě bezkonkurenční. To ať se na mě Zbrojovka ani Olomouc nezlobí. Když jsem hrával, to byl na hřišti co hráč, to legenda. Rosťa Vojáček, Libor Radimec, Zdeněk Rygel, Václav Daněk, Zdeněk Válek, Petr Zajaroš a další, spousta známých jmen, nerad bych někoho vynechal. Myslím, že tady mám pořád hodně kamarádů, se kterými jsem se setkával i v národním mužstvu. Musím říct, že jsem právě s nimi nejradši kamarádil, byli jsme si velice blízcí.

Takže i po stránce vztahů a přátelství máte v Ostravě na co navazovat?
Určitě, třeba s Petrem Zajarošem se setkáváme pravidelně, chodíme na hokej i k němu do hotelu na jídlo. Přišel mě pozdravit taky Zdeněk Svatonský, ale ozývají se i další kluci. Nedávno za mnou byl Luďa Mikloško. Opravdu nechci na nikoho zapomenout. Je to třeba i Vláďa Vůjtek, boží člověk, se kterým jsme se potkali, když byl v ruském angažmá. Taky Franta Černík, to je další modla ostravského hokeje. Je tady zkrátka hodně lidí, které mám rád a kterých si vážím.

Rozhovor byl publikován v magazínu FC Baník Ostrava k utkání 20. kola sezóny 2015/2016 proti Dukle Praha