Milan Baroš

Stoupnout si na ochozy a fandit, z toho jsem byl nadšený

Pokud bude šance zahrát si na Bazalech, tak ji využiju. Řekl už víckrát v minulosti kapitán Baníku Milan Baroš a své slovo vždy dodržel. Nyní stojí nejslavnější odchovanec klubu společně s celým týmem před výzvou, která se jmenuje: dost možná poslední ligový zápas Baníku na Bazalech, na nichž třiatřicetiletý útočník dosud odehrál 51 utkání a vstřelil 19 branek. „Těším se na to a věřím, že na Bazaly přijde co nejvíc lidí,“ říká Baroš před startem 30. kola sezóny 2014/2015.

Zažil a dokázal toho ve fotbale tolik, že se navždy bude řadit k nejslavnějším jménům, která kdy oblékala dres Baníku Ostrava. K triumfu v Lize mistrů v roce 2005 jej hnaly bouřící ochozy liverpoolského Anfield Road, v letech 2008 až 2013 poznával fanatické prostředí v aréně tureckého velkoklubu Galatasaray Istanbul. Obrovské ovace vyprodaných tribun jej provázely také v roce 2004 při tažení českého národního týmu do semifinále Mistrovství Evropy v Portugalsku, na kterém se stal nejlepším střelcem. Svá „nej“ však prožíval také na Bazalech, milovaném stadionu, pro který si místo v srdci našel už dětských letech.

Milane, vybavíte si, kdy jste byl na Bazalech vůbec poprvé?
První vzpomínky jsou z doby, kdy mi bylo kolem jedenácti let. Pamatuju si, že ještě než jsem začal hrát za Baník, jsme byli s tátou na Bazalech na pár zápasech. Pak si samozřejmě vybavuju první zážitky po přestupu do Baníku, kdy jsem jako žáček podával míče Radkovi Slončíkovi a dalším hráčům, co hráli ligu.

Jaké to tenkrát bylo hledět z ochozů na svět velkého fotbalu?
Přece jenom jsem byl ještě dítě a bylo to pro mě něco nového. Takže jsem spíše vnímal atmosféru, než to, co se dělo na hřišti. Předtím jsme byli zvyklí objíždět vesnické fotbaly, kde přišlo dvě stě tři sta lidí a najednou jsme byli na Bazalech, kde fandilo deset tisíc lidí. To byl pro mě nový zážitek.

Aktérem ligových zápasů na Bazalech jste se stal už v sedmnácti letech. Co to pro vás znamenalo?
Do kabiny áčka jsem přišel jako šestnáctiletý kluk a seděl vedle hráčů, jako byl Petr Samec, Dušan Vrťo, Radek Slončík, Renda Bolf, Víťa a Honza Baránek, ale taky Petr Veselý nebo Martin Lukeš. To všechno pro mě byly ikony, se kterými jsem začínal a obrovsky k nim vzhlížel. Klasicky jsem nevěděl, jestli jim mám tykat nebo vykat. Naštěstí mi hned, když jsem přišel a pozdravil dobrý den, řekli, že jim mám tykat. To jsou moje první zážitky v áčku.

Mezi ty jistě patří i vzpomínka na první ligový zápas a první ligový gól…
Určitě, vím, že první zápas jsem odehrál na podzim 1998 proti Opavě a myslím, že to skončilo 1:1. První gól jsem dal hned v další sezóně proti Blšanům. To jsme vyhráli 6:1 a pamatuju si, že společně se mnou dával svůj první ligový gól taky Libor Žůrek.

Kdybyste jste měl vybrat jeden zápas, který na vás zanechal v té éře největší dojem, který by to byl?
Co si pamatuji nejvíc, tak je to zápas s Jabloncem na podzim 2001, který jsme vyhráli 3:0. Chytal za ně Petr Kouba, na Bazalech bylo zhruba třináct tisíc lidí, zkrátka fantastická atmosféra a mě se povedlo dát dva góly. To byl asi můj největší zážitek. Neměl jsem totiž ještě zkušenosti z ciziny a takovou atmosféru nikdy předtím nezažil. Takže proto to beru jako nejlepší zážitek, co jsem na Bazalech jako hráč měl.

Co rozhodlo o tom, že jste se během kariéry už dvakrát rozhodl na Bazaly vrátit?
Vždycky jsem se chtěl vrátit, protože pro mě Baník byl pojem a vždycky jsem si ho vážil. Prostě mám rád ten znak, a proto tady jsem, kvůli lidem a kvůli Bazalům. Teď jsou sice těžké chvíle a není mi z toho úplně nejlíp, ale říkal jsem si, že pokud ještě mám šanci na Bazalech hrát, tak ji využiju.

Hlavně váš první návrat byl docela překvapivý. Ovlivnil vás při rozhodování nějaký konkrétní zážitek?
Moc mě nadchlo, když jsem byl na podzim 2012 na oslavách devadesáti let Baníku. Viděl jsem, jak lidi chtěli, abych se vrátil. To mě moc dojalo a pak jsem se rozhodl prakticky hned, jak Galatasaray řekl, že mě uvolní. Pro mě byl Baník jediná volba a nakonec to bylo opravdu super.

V mezidobí před vaším druhým návratem jste na Bazaly chodil jako fanoušek a při loňském zápase se Spartou se dokonce objevil na ochozech. Jaké to bylo fandit Baníku?
Začátek byl skvělý a atmosféra fantastická, přijela Sparta a přišlo čtrnáct tisíc lidí, což jde cítit. Je to obrovská síla. Šel jsem fandit na „esko“  a byl nadšený z toho, jak to lidi na ochozech prožívají. Tenkrát jsem si prostě chtěl jít zafandit, což se při sezení ve „vipce“ moc nedá. Tribuna je přece jenom klidnější a já si chtěl stoupnout na ochozy, kde vím, že se fandí. Navíc tam šli moji kamarádi, kteří tam chodí řadu let a se kterými jsem na fotbal šel. Na ten zápas to prostě bylo to nejlepší rozhodnutí, když si člověk chtěl užít fandění.

Dá se srovnat atmosféra, kterou jste poznal v zahraničí, s tou, která je typická pro Bazaly?
Když přijde 45 tisíc lidí na Anfield Road, tak to je hukot, stejně jako když je 52 tisíc lidí na Galatasaray. Ale když na Bazalech bude patnáct tisíc lidí, je to taky pořádný hukot. Všichni víme, že třeba atmosféra v mistrovské sezóně byla úchvatná, fanoušci famózní a chorea, co tady byla každý zápas, to je něco, co v zahraničí neuvidíte. To prostě baníkovci umějí udělat. Když lidi přijdou, stačí třeba deset tisíc a atmosféra už je fantastická. Stadion navíc není zakrytý, takže kdyby tady byla střecha, tak to vyzní ještě jednou tolik.

Když mluvíme o fandění, jaký je podle vás rozdíl, dejme tomu, mezi Anglií, Tureckem a tím, na co jsme zvyklí na Bazalech?
V Anglii, když jsou velké zápasy a daří se, je atmosféra po celý zápas. Většinou zpívá kotel nebo jedna tribuna, ke které se občas přidá zbytek stadionu. Kdežto tady na Bazalech se snaží podporovat celý stadion. Když přijde kotel, snaží se je rozezpívat a lidi na ochozech zpívají daleko víc, než tomu bylo v zahraničí. Pokud teda nepočítám Galatasaray, kde taky zpíval celý stadion. Na Bazalech, když se hraje dobře a přijdou lidi, je atmosféra taková, že hráče podporuje celý stadion, což třeba v Anglii není tak intenzivní.

Lidé mají s Baníkem spojenou řadu chorálů, celá republika zná klubovou hymnu. Co z toho zní vám osobně nejlépe?
Líbí se mi hymna, která se tradičně zpívá na začátku zápasu, když se nastupuje na hřiště. To je pro hráče husí kůže a krásný pocit, který si člověk opravdu užije. Když se potom hraje zápas, to už cítíte spíše celkovou atmosféru, ale nevnímáte tolik jednotlivé chorály.

Nyní jsme na prahu dost možná vůbec posledního ligového utkání Baníku na Bazalech. Jaká jsou vaše očekávání?
Doufám, že se mi povede zahrát si alespoň nějakou část zápasu s Duklou a těším se na to. Věřím, že na Bazaly přijde co nejvíc lidí, protože to může být naposled, co se tady takový zápas bude hrát. Proto si přeju, ať jej vidí co nejvíc fanoušků.

Rozhovor vznikl pro magazín FC Baník Ostrava k utkání 30. kola sezóny 2014/2015 proti Dukle Praha (1:1)