I divadlo je byznys

Ve Vítkovicích jej uchvátila budova, jejíž střechou kdysi proletěla bomba. Nevybuchla, pouze rozmetala sedačky. Ostravský herec Albert Čuba si před dvěma lety opuštěné prostory bývalého kina Mír pronajal a sám v nich pak jednu nálož, byť jen divadelní, odpálil. Jednalo se o komedii „Dva úplně nazí muži“, která trhá bránice publika a jako dosud nejoblíbenější inscenace potvrzuje, že záměr založit v Ostravě soukromé Divadlo Mír byl správný.

Lidé často začnou podnikat proto, že chtějí dělat věci po svém. Byl to i váš případ?
Asi ano. K podnikání jsem měl vždycky blízko. Kromě divadla stále mám firmu na audiovizuální tvorbu, což znamená, že jsem se už dříve zkoušel realizovat i v příbuzných oborech. Ale v divadle jsem se určitě naučil nejvíce. Před založením Divadla Mír jsem pracoval skoro patnáct let v oboru, když to řeknu trochu korporátně. Byl jsem součástí mnoha představení a projektů a díky tomu poznal, jak divadlo vést po organizační i marketingové stránce. Viděl jsem, co dělají kolegové dobře a co by šlo dělat jinak a často i lépe. To všechno se zkombinovalo tak, že založení vlastního divadla byl další krok.

Šlo taky o krok k novým příležitostem, které v klasickém angažmá mohou, ale také nemusejí přijít?
Herectví je otázkou schopností a talentu, které hrají velkou roli, ale mnohdy jde právě o příležitosti a náhody. Je fakt, že pokud je herec ukotvený v Ostravě, a nechce se stěhovat pryč, příliš možností nemá, protože divadel tady není mnoho. Člověk potom může být deset, dvacet nebo i třicet let součástí jednoho divadla. Ke změně prostředí dochází spíše výjimečně, není to, jako když se rozhodnete odejít z restaurace a začnete pracovat v jiné. Takže ano, cítil jsem, že pokud si změnu a příležitost nevytvořím sám, můžu dlouho čekat, než nějaká přijde. Taky ale nemusela přijít žádná.

Přišel zlomový moment, který rozhodl o tom, že budete mít vlastní divadlo?
Právě, že to nebyl zlom, ale dlouhodobý proces. Jak jsem naznačil, směřoval jsem k tomu postupně několik let a plán měl plus mínus vymyšlený. Velkým impulsem pro mě byla budova bývalého kina Mír, které bylo prázdné a dalo se pronajmout. V tu chvíli mi došlo, že už to můžu rozjet a všechno dotvořit podle prostoru, který jsem objevil. Zároveň chci říct, že bych divadlo stejně rozjel, i kdybych zrovna kino Mír nenašel. Šel jsem do toho s tím, že budu mít něco jako hereckou společnost, pro kterou jsou klíčové inscenace a jejich produkce, ne prostory, jako je tomu u klasických divadel.

Vlastní prostor je ale jistotou, že máte, kde hrát, nebo ne?
Samozřejmě, že nás vlastní prostor více nasměroval a je velká výhoda jej mít. U nás možná narážíme na lingvistický problém, protože na rozdíl od anglosaských zemí máme jenom divadlo, kdežto oni rozlišují mezi pojmy Theatre, což je pouze budova, a Production neboli vlastní inscenace. Jako herecká společnost pod značkou Divadlo Mír máme výhodu, že pokud přijde katastrofa a budova vyhoří, nebude to pro nás likvidační. Tím nechci přivolat nic zlého, jenom vysvětluju specifikum našeho oboru. Divadlo je zkrátka velmi životaschopné a my můžeme hrát prakticky kdekoli.

Bylo založení divadla ve Vítkovicích správnou volbou?
Musím říct, že budova Divadla Mír je výborná. Má sice mouchy, které se postupně snažíme vyřešit, ale v rámci Ostravy je ve velmi dobré lokalitě. Doba je mobilní a automobilní. Lidi chtějí všude přijet autem, v klidu zaparkovat a dojít. Naší výhodou je, že jsme mimo centrum a zároveň kousek od Místecké a Rudné, takže se k nám může do třiceti minut ze všech směrů regionu dostat až 700 tisíc lidí, kteří v klidu dojedou a zaparkují.

Řekl jste, že pro nové divadlo byl zásadní repertoár. Proč jste vsadil především na komedie?
Vždycky jsem říkal, že Divadlo Mír nebude nikdy závislé na dotacích a grantech. Tím neříkám, že o ně nežádáme. Pokud ale grant nedostaneme, nebudeme řvát, že nás někdo likviduje. Abychom byli ekonomicky soběstační, museli jsme uvažovat o tom, jak k nám dostat lidi. Mně šlo o to dát do popředí herce, na což se v současném divadle často zapomíná. Do popředí se staví režisér či režijně-dramaturgická koncepce. My jsme to chtěli otočit, nabídnout herecké příležitosti, mít činoherní divadlo a vyprávět příběhy. Když je příběh komický, je to nadstavba, protože komedie skýtají pro herce největší příležitost. Na jednu stranu je to velmi těžký žánr, na druhou stranu výsledek hned vidíte. Komedie totiž nepotřebuje odbornou kritiku, což myslím laskavě. Pokud se lidé smějí od začátku do konce a chodí opakovaně, víme, že jsme to udělali dobře.

To vypadá jako docela přímočará cesta…
Komedie vypadá jako nejjednodušší cesta, ale pokud bychom ji napoprvé udělali špatně, zabouchli bychom si dveře a druhou šanci už nedostali. Nám se to naštěstí povedlo. První komedie „Dva úplně nazí muži“ je megahit a mimořádně se povedla, za což znovu děkuju všem zúčastněným. Pomohla nám přilákat diváky, zajistit návštěvnost i finance.

Jak se vybírá ta pravá komedie?
Spoléhal jsem se na vlastní zkušenost a instinkt. O hře „Dva úplně nazí muži“ jsem uvažoval už dříve, kdy jsem vůbec netušil, že budeme působit v Míru. Narazil jsem na ni v jedné agentuře. Zaujal mě styl francouzské komedie, na kterých jsem jako kluk vyrůstal, a navíc jsem tam viděl mimořádné herecké příležitosti. Následně jsem oslovil kolegu Vláďu Poláka s tím, že bychom hru zprodukovali. Když se divadlo začalo rozjíždět, sáhl jsem po tom. To je ale jen jedna cesta. Pak se taky může stát, že přijde herec a položí na stůl text, který se mu líbí.

I to se vám stalo?
Ano, to byl případ hry „Kdo je pan Schmitt?“, což je naše druhá nejúspěšnější komedie. Přišel s ní Štěpán Kozub, se kterým divadlo rozjíždíme. Pokud je to tak, že herec sám do toho jde s nadšením, důvěřuju tomu a rád souhlasím. Další variantou jsou různá doporučení a taky inspirace v zahraničí. Pokud nějaká komedie projde dvaceti divadly po celém světě, asi nebude špatná.

Setkal jste se i s pochybovačnými reakcemi? Nové divadlo v Ostravě nevzniká každý den…
Co se týče kolegů z divadelní branže, byli vesměs nadšení. Pochyby měli snad jen ve smyslu, fandíme ti, ale sami bychom do toho nešli, riskuješ a dávej si bacha. To všechno jsem vnímal. S negativní reakcí jsem se setkal na předminulém ročníku festivalu OST-RA-VAR. Bylo to v době, kdy jsme měli těsně před otevřením, a tak jsem v rámci diskuzního panelu mluvil o vizi a došlo i na peníze. Říkal jsem, že to jsou kupecké počty, a že když vynásobím počet diváků cenou vstupenky, mám ve výsledku částku, do které se musím vejít s náklady. Ani jsem nedomluvil a z publika se ozvalo pohrdavé odfrknutí, oči v sloup a kroucení hlavou jako, že nevím, o čem mluvím. Musím přiznat, že jsem skřípal zuby a takovou reakci nechápal. Jako by si říkali, že přišel nějaký střelec, který vůbec nepřemýšlí, než se do něčeho pustí. Člověka zamrzí, když se s tím setká na diskuzi odborné veřejnosti.

A jsou to opravdu kupecké počty?
Přál bych si, aby se podobný panel konal znova. Mohl bych tu větu zopakovat. Trvám na tom, že to jsou kupecké počty a že musím za určitou cenu prodat vstupenky na tři sta míst. V počátcích jsem kalkuloval s tím, že by nám z každého představení mělo zůstat 30 tisíc korun čistého, abychom zaplatili fixní náklady na chod budovy, marketing nebo lidi v šatně. Když pak vyprodáme deset představení za měsíc, zůstane na provozní náklady plus mínus 300 tisíc. Teď už jsou čísla úplně jiná. Navíc máme i další zdroje příjmů, jako jsou pronájmy hostujících divadel, reklamy, partneři, sponzoři a granty.

Dá se tedy divadlo dělat jako byznys?
S ohledem na čtenáře Magazínu PATRIOT můžu natvrdo říct, že divadlo je byznys a že se na něm dá vydělat. Existují ale jistá specifika. Když chci například koupit naši budovu, narážím v bankách na to, že nejsou schopny divadlo jako byznys uchopit. Na rozdíl od půjčky kupříkladu na hotel, nemají prakticky žádnou historii obchodních případů. Někde mi zabouchli dveře po pár větách, jinde se snaží. Až teď, kdy budeme mít za sebou dvě účetní období, se snad někam posuneme. I tím se ukazuje, že je to specifický byznys.

V čem ještě?
Třeba v tom, že konkurenční prostředí je extrémně pokřivené dotovanými divadly. Teď ale pozor. Nechci aby se zrušila a říkat, že bychom všichni měli začít od nuly. Jen konstatuji fakt, že tržní prostředí v divadelním byznysu de facto tržní není. Naše přímá konkurence, tedy ostatní ostravská divadla a také kulturní domy, jsou příspěvkové organizace. Výjimkou je Divadlo Petra Bezruče, které je taktéž s.r.o. Ostatní ostravská divadla a kulturní domy kromě toho, že mají příspěvek od města, nemusejí odvádět DPH z prodaných vstupenek. My ale ano. Mohu to vnímat tak, že námi odvedené peníze se nakonec přerozdělí jiným divadlům a kulturákům, aby nám mohli dělat konkurenci. To je další specifikum, které provozní restaurace asi neřeší. Trochu se to ale narovnává tím, že i my jako soukromý subjekt můžeme žádat o dotaci, kterou jsme například minulý rok od města dostali. Dá se říct, že nám dotace ve výši 800 tisíc korun vrátila zhruba to, co jsme předtím zaplatili na DPH. Ovšem s příspěvkem pro Divadlo Petra Bezruče se to srovnat nedá. Tam šlo o 75 milionů korun na pět let, což je právě příklad oné přímé závislosti na dotacích. Kdyby tyto peníze Bezruči nezískali, končí.

Jaké jsou vlastně vztahy mezi ostravskými divadly?
Říká se, že vztahy mezi ostravskými divadly jsou nadstandardně dobré, a i v rámci Divadla Mír je to cítit. Konkurenční prostředí v rámci umělecké tvorby je zdravé, nikoli nepříjemné. Často si vycházíme vstříc a spolupracujeme. Klasické divadlo, jako je Národní divadlo moravskoslezské, můžeme vnímat jako kolos, který spotřebuje obrovské množství peněz, ale na druhou stranu je tady desítky let a vytváří normu, jak má profesionální divadlo vypadat z hlediska servisu pro umělce i diváky. Pro nás je to vzor, kterému se chceme vyrovnat, nebo jej dokonce překonat. A to přesto, že si nemůžeme dovolit velikánské produkce s patnácti lidmi na jevišti. Naopak stavíme na jednoznačných tvářích divadla, což nám marketingově pomáhá a vede nás jiným směrem. Takže ono se to prostředí nakonec vyrovnává.

Kam budete Divadlo Mír dál směřovat, když jste teď nejen herec a principál, ale také režisér nové inscenace Bull?
Ono to vypadá, že jsem si založil divadlo, abych si mohl zarežírovat. Nějak se to seběhlo a nepopírám, že se projevilo i umělecké ego. Zásadní ale bylo, že jsem našel nový text a řekl si, že po šesti úspěšných komediích by pro diváky mohlo být osvěžující vidět naše herce i v jiné poloze. Hra Bull, kterou uvádíme pouze v únoru, to splňuje, i když jde o vážnější téma. Chceme to prostě zkusit a dál divadlo směřovat tak, abychom měli zhruba tři premiéry za rok. Například letos uvedeme ještě klasickou komedii, Lakomce od Moliéra. Diváky chceme naučit chodit na náš repertoár, který by měl nejenom pobavit, ale jak se vzletně říká, i nastavit zrcadlo životu.

Jsou pozitivní ohlasy diváků tím, co vám dělá největší radost?
Určitě je to divácká odezva. Jsem rád, že je naše divadlo baví a že jsme ve Vítkovicích vytvořili místo, kde korzují krásně oblečení lidé. Obrovskou radost mám i z toho, jak divadlo funguje a šlape. Za rok 2018 jsme překonali hranici 25 tisíc návštěvníků a pořád můžeme růst. Věřím, že v horizontu pěti let se můžeme dostat na 35 až 40 tisíc.

Osobně vzato, někdo občas řekne, že jste „střelec“, který se pustil do velkého dobrodružství. Vnímáte to tak?
Střelec a trochu hazardér jsem byl možná na úplném začátku, kdy některé lidi nadchla moje odvaha, a začali mi pomáhat. Musím ale říct, že bych do toho nikdy nešel, kdybych neměl velkou oporu v rodině. Tím myslím rodiče i manželku, která se mnou podepisovala první velkou půjčku. Rodiče mi pomohli jak finančně, tak zkušenostmi. Díky jejich podpoře jsme mohli divákům hned na začátku poskytnout servis na potřebné úrovni a cením si i toho, že zaměstnanci pracovali za pro nás velmi výhodných podmínek. Mezi nadšenci, kteří pomohli, se objevil i fanoušek divadla, který nám dal bezúročnou půjčku a dokonce i finanční dar, a my mohli koupit špičkovou osvětlovací techniku za 400 tisíc korun. Bez toho všeho by náš rozjezd byl tvrdší a obraz divadla jiný. Vypadali bychom jako underground.

Investoři a mecenáši jsou pro divadlo asi věčné téma, že?
Mecenáši… Víte, mám raději slovo partneři. My totiž také něco nabízíme. Divadlo Mír je dnes značka. Měsíčně divadlem projdou tisíce diváků, kteří čtou programy či navštěvují web, a tady všude mohou vnímat i značku našeho partnera. Co se týče investorů, stále je hledáme a dáváme možnosti, jak se mohou zapojit. Chceme jít dál, dělat i filmy a z Divadla Mír vytvořit jakousi produkční základnu. Hodně se o tom s kolegy bavíme, víme, že možnosti tady jsou a že stejné „kouzlo“ jako s divadlem můžeme realizovat v rámci filmové nebo televizní produkce.

Rozhovor byl publikován v Magazínu PATRIOT, ročník 2019

Foto: Vladimír Pryček