Rozhovor o řemesle: Sáhnout si na práci vlastníma rukama...
Jihočech Robert Malý je odborníkem na stavby ze dřeva a zároveň nadšencem, kterého očarovala krása tradičního tesařského řemesla. Motorové pile se sice nevyhýbá, ale jak sám přiznává, není nad práci s ostrým dlátem, hoblíkem, teslicí či širočinou přímo od kováře. Jeho vlastní zkušenosti s ručním opracováním dřeva rozhodně nepodléhají přísnému utajení. Naopak, snaží se je předávat dál prostřednictvím u nás ojedinělých tesařských kurzů.
Téma našeho rozhovoru proto bylo jasně dané. Avšak nezůstali jsme jen u otázek a odpovědí týkajících se samotných kurzů a předávání tesařských dovedností. Bavili jsme také o tom, jak k výstavbě srubů a roubenek přistupují firmy u nás i v zahraničí a pokusili jsme se poukázat na příčiny, které se skrývají za malým počtem řemeslníků schopných pracovat kvalitně a spolehlivě.
Na úvod se musím zeptat, proč vlastně došlo ke vzniku Vašich tesařských kurzů?
„Již rok, dva před vznikem kurzů, které jsem začal pořádat v Nové Vsi u Brloha poblíž Českého Krumlova počátkem loňského roku, mi občas někdo povídal, že by rád na něco podobného jel, naučil se základům řemesla či si vyzkoušel postavit roubenku nebo srub, ale nic takového se v naší republice nekonalo. Zpočátku jsem to bral spíš jako idealistické plány, ale postupně ve mně tato myšlenka nabírala konkrétnějších tvarů. Navíc mám zkušenost z měsíčního tesařského kurzu v Norsku, což byla při realizaci myšlenky pořádat tesařské kurzy tady v Čechách veliká pomoc. A druhou neméně důležitou motivací bylo to, že řemeslo mne moc baví, ale chyběl mi trochu ‚živelnější‘ kontakt s lidmi. A musím přiznat, že nynější propojení obvyklé řemeslné práce s pořádáním kurzů si nemohu vynachválit.“
Můžete blíže popsat Váš vztah k tesařskému řemeslu? Kdy a proč jste se jím začal zabývat?
„Úplně prvním impulsem byla návštěva Aljašky během studií na stavební fakultě ČVUT v Praze. Tam jsem viděl klasické sruby z dob Zlaté horečky i z časů pozdějších. No a přiznejme si, jakého chlapa by to nechytilo za srdce. Po návratu jsem ve studiu fakulty pokračoval, ale víc a víc jsem si uvědomoval, že si na práci chci pořádně sáhnout i vlastníma rukama. A tak jsme se s kamarádem rok před koncem školy rozhodli pro cestu na měsíční kurz tradičního řemeslného stavitelství ze dřeva do norského městečka Rauland. A pak už byla cesta jasná. Udělal jsem státnice a za dva týdny nato jsme jeli dodávkou na sever. V Norsku jsme se pak řemeslu v praxi učili dva roky a dodnes tam ve volnějších chvílích moc rád zajedu a pomůžu s nějakým zajímavým projektem. Po návratu domů následovala práce na ručně tesané české roubence a pak další a další projekty.“
Jaké jsou Vaše dosavadní zkušenosti s výstavbou roubenek a srubů? Co obecně soudíte o její tuzemské úrovni? Lze ji srovnávat se zahraničím, například se zmiňovaným Norskem či Kanadou?
„V rámci volného sdružení řemeslníků Hoblina, které sídlí v Českých Budějovicích, se snažíme stavět jak sruby, tak roubenky co nejvíce ručně. Samozřejmě motorovou pilu i jiné elektrické nářadí také použijeme, ale převážně pro hrubé opracování dřeva. Konečný povrch klád, trámů i tesařských celodřevěných spojů pak vždy opracujeme ostrým nástrojem od kováře. Širočinou, dlátem, ručním hoblíkem či teslicí. Projekty stavíme vždy osobně, abychom si mohli ohlídat jejich kvalitu. Navíc upřednostňujeme stavbu ze zimního dříví a kónických klád, aby stavba měla jedinečného ducha. S takovýmto přístupem postavíme jeden srubový či roubený dům za rok, plus nějaké drobnější projekty. Co se týče tuzemského řemesla, tak se úroveň za poslední roky určitě zvedá. Čím dál více tesařů i truhlářů má chuť vyrábět kvalitní osobité stavby a výrobky, a čím dál více zákazníků je ochotno si za kvalitu a jedinečnost trochu připlatit. U průmyslové výroby srubů a roubenek je to složitější, neboť je prakticky nereálné, anebo přinejmenším velice nákladné, si ohlídat kvalitu materiálů a prací. A navíc módní záliba ve srubech a roubenkách láká mnohé podnikatele, pro které kvalita rozhodně není hlavním měřítkem. S kanadskou výstavbou srubů osobní zkušenosti nemám, takže nemohu moc srovnávat. Co se Norska týče, je úroveň stavby srubů a tesařského řemesla vůbec o třídu výš nad námi. Navíc ve Skandinávii mnohem svobodněji kolují řemeslné znalosti a dovednosti. Což je veliký rozdíl oproti Čechám, kde si většina řemeslníků a firem úzkostlivě drží „vlastní“ know-how, které je ovšem často společným kulturním dědictvím nás všech. Také z tohoto důvodu mi přijde smysluplné pořádat tesařské kurzy, kde se zmíněné české ovzduší může trochu ‚vyvětrat‘. A že si pořádáním kurzů vychováváme konkurenci? Ano, ale kvalitní řemeslník či firma se rozhodně na trhu neztratí!“
Co přesně je náplní Vašich tesařských kurzů?
„Na čtyřdenním kurzu si účastníci vlastnoručně zhotoví tesanou lavičku, kterou si pak odvezou domů, a na které si vyzkoušejí výrobu několika typů celodřevěných spojů s dubovými kolíky. Řezivo pro lavičku, které je ze smrku, borovice a dubu, si sami ručně ohoblují tradičním hoblíkem uběrákem.Vše se snažíme dělat tradičními ručními nástroji za minimálního použití elektrického nářadí. Kromě toho si vždy ukážeme a vyzkoušíme otesat trám z kulatiny za použití seker zvaných širočina a hlavatka, vytesat korýtko pomocí půlkulaté teslice a jeden večer věnujeme teorii. Ústředním tématem měsíčního kurzu je stavba malé roubenky či srubu z prizem zatesávaných na výšku, díky čemuž se zachová přirozená sbíhavost klád, od základního trámu až po krov. Jeden z účastníků si tedy může stavbu odvézt domů a rozhodnout si, zda se bude stavět roubenka či srub. Každý si pak odveze domů několik modelů rohových spojů ze stejných trámů, jako je hlavní stavba, které si během kurzu vyrobí. Vše opět ručně hoblujeme a opracováváme pořízem. Každý si navíc může zkusit otesat si svůj vlastní trám z kulatiny. Během kurzu se pořádají také různé exkurze, přednášky a ukázky.“
Kolik mají kurzy účastníků a jaká je jejich řemeslná úroveň? Mají kurzy spíše regionální dosah nebo za Vámi jezdí i zájemci ze vzdálenějších lokalit?
„Maximální počet účastníků je osm. Každý má k dispozici ‚vlastní‘ bedničku s nářadím, o které se stará a které si sám vyzkouší i brousit. Na čtyřdenní kurz jezdí převážně nadšenci, avšak ani profesionální řemeslníci nejsou výjimkou. Na měsíčním kurzu se poměr zhruba vyrovnává. Paleta účastníků je neuvěřitelně pestrá. Jezdí lidé z celé republiky, na čtyřdenní kurzy i ženy, mladí i lidé v důchodovém věku. Z profesí se kromě řemeslníků či domácích kutilů kurzů účastnili například učitelé, programátoři, úředníci, podnikatelé, kněz, keramička, projektantka a mnoho dalších. Samotného mne rozptyl zájemců velmi překvapil. Měsíční kurz pak vyhledávají více lidé z oboru, a to výhradně muži, neboť je fyzicky již dosti náročný.“
Zaměřujete se v kurzech více na některé specifické dovednosti nebo jsou pojaty spíše komplexně?
„Dalo by se říci, že čtyřdenní kurz je základní a je pojat hodně obecně, ale každopádně směrem k tradičnímu rukodělnému řemeslu. Měsíční srubařský kurz je pak úžeji zaměřen na stavbu masivních dřevostaveb a na vše, co s tím souvisí. Na všech kurzech se zaměřuji převážně na praktickou zkušenostní část, aby účastníci mohli nabyté dovednosti dále v praxi rozvíjet. Když po kurzu lidé píší, jak si to či ono sami doma vyrobili, vyzkoušeli, zdokonalili, je to pro mne ta největší odměna.“
Existuje v tesařském řemesle nějaká dovednost, která dnes řemeslníkům činí větší potíže? Obecně se totiž soudí, že úroveň řemeslníků oproti minulosti klesá. Potvrzují to i Vaše zkušenosti?
„Nenazval bych to ani tak dovedností. Spíš chybí obecně dostatek trpělivosti a poctivosti, a to poctivosti v širším slova smyslu, tedy řemeslné i morální. Myslím, že hlavně od tohoto důvodu se odvíjí nedostatek kvalitních řemeslníků.“
Jakým způsobem vyučujete opracování trámů a výrobu tradičních spojů? Jaké k tomu využíváte nářadí?
„Snažím se lidem zpočátku ukázat, jakou cestu jsem se naučil a stále se učím sám, a potom jim dát volnost, aby si vše vlastnoručně začali zkoušet. A když mi přijde, že si někdo neví s něčím rady, tak ukážu, pomohu a hledáme společně optimální řešení, neboť nikdy není jenom jedno správné a neměnné. Používáme jak klasické nářadí průmyslově vyráběné, jako jsou metry, tužky, úhelníky, paličky či vodováhy, tak i speciální nářadí od kováře, tedy poříz, dláta, dlátovky, širočinu, půlkulatou teslici a další.“
Zaměřujete se v kurzech také na teorii? Které znalosti z nauky o dřevě považujete za nejdůležitější, aby s ním tesař dokázal správně pracovat?
„Teorii se rozhodně snažím neopomíjet, i když praktickým dovednostem přikládám větší význam. Přijde mi hodně důležité, aby tesař rozuměl dřevu už v lese a dokázal si správně vybírat materiál, se kterým bude pracovat. Když koupíte hotový trám na pile, dozvíte se o vlastnostech dřeva ležícího před vámi mnohem méně. Dřevo je živý materiál, každý kousek je originál, má svá vnitřní napětí a specifické vlastnosti, se kterými je dobré při práci počítat.“
Jak jste spokojen s dosavadním průběhem tesařských kurzů?
„S kurzy jsem nadmíru spokojen. Moc mne jejich pořádání baví a ohlasy účastníků jsou obrovskou motivací s nimi pokračovat a dál je rozvíjet.“
Co plánujete v kurzech do budoucna?
„Nápady jsou, ale nerad bych předbíhal. A vlastně každý další kurz mne inspiruje v tom příštím něco pozměnit, poupravit, doplnit nebo ubrat.“
Jaké jsou Vaše vlastní plány, pracujete momentálně na nějakém zajímavém projektu?
„Kurzy mne teď hodně zaměstnávají, jde o můj nynější nejzajímavější projekt, ale na vlastní řemeslo si chci rozhodně nechat alespoň polovinu pracovního času, abych se nestal zkostnatělým učitelem zavřeným neustále ve škole a učícím o tepajícím životě v dalekých krajích. Dělám teď spíše drobnější tesařské práce, v lednu a únoru budu pomáhat v norském skanzenu v Dovre se stavbou tamního tradičního srubu.“
Otázka na závěr. Co soudíte o současném vývoji oboru dřevostaveb u nás? Tradiční řemeslo je nahrazováno montovanými technologiemi. Je to správná cesta?
„Myslím, že se situace již začala trochu překlápět směrem k rukodělným řemeslům. Objevuje se čím dál více tesařů, kteří se snaží tvořit originální díla mající jedinečného ducha. A také se potvrzuje, že řemeslně provedená stavba je mnohdy finančně srovnatelná s průmyslovou stavbou montovanou. Co se rychlosti výstavby týká, řemeslo pochopitelně nemůže průmyslové výrobě v nejmenším konkurovat. Rychlost realizace je obrovská výhoda montovaných staveb. A zda jsou montované technologie správnou či nesprávnou cestou se, myslím, nedá obecně říci. Dobře provedená průmyslová montovaná stavba i kvalitní tradiční tesaná konstrukce má každá svá přednosti i nevýhody.“
Rozhovor vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace 2/2013
