Příběh horníka
Když koncem roku 2009 končila těžba lignitu na dole Mír v Mikulčicích u Hodonína, nebylo to téma na titulní strany celostátních novin. Tamní horníci se nedokázali včas ozvat, odborová činnost prakticky neexistovala. O osud posledního lignitového dolu u nás se tak zajímala maximálně regionální média, která se zmohla jen na několik tragikomických článků. Psalo se třeba o tom, že důl koupí čínský investor.
Ale na Pražském hradě se kvůli jihomoravským horníkům delegace nescházely. V tom mají ti z Ostravska štěstí, alespoň se o nich mluví. Avšak nejen o hornících z Hodonínska a Ostravska, kterým shodou nepříznivých okolností hrozí společná zkušenost ztráty zaměstnání, bude tento článek.
Poprvé bez práce
Pana Josefa čekalo na podzim roku 2009 překvapení. Vedení mikulčického dolu Mír v té době oznámilo, že z ekonomických důvodů již nelze pokračovat v těžbě. Zhruba čtyři stovky horníků se ocitly v nejistotě a hodonínský Úřad práce se začal připravovat na příliv nových uchazečů o zaměstnání. Mezi nimi byl i on, třiapadesátiletý horník, který na šachtách jihomoravského revíru pracoval nepřetržitě od roku 1977. Po dvaatřiceti letech jej čekal konec. Do hornického důchodu už měl sice docela blízko, ale i tak se s první ztrátou zaměstnání ve svém životě těžce vyrovnával.
„Člověk zjistí, že na něj nikdo nečeká s otevřenou náručí. Důlní zámečník po padesátce není moc atraktivní pracovní síla. V podstatě máte dvě možnosti. Zůstat na podpoře nebo dělat u někoho na černo. Zkusil jsem si obojí a doporučovat to nikomu nebudu, ale taková je realita,“ říká muž, který toho nejen na jihomoravských šachtách zažil dost. Třeba euforickou dobu po sametovém převratu, kdy se zdálo, že věci už konečně půjdou tím správným směrem. Skutečnost však byla v mnoha ohledech prozaičtější, než se v oněch revolučních měsících zdálo.
„Velice brzy jsme zjistili, že běžný pracující člověk nemůže počítat s tím, že se mu výrazně zlepší pracovní podmínky a životní úroveň. Podnikání na šachtě se během privatizace chopili lidé, kteří od začátku až do konce chtěli mít s minimem investic maximální zisk. Dolu Mír, na kterém jsem nakonec končil, hrozilo zavření už o pár let dříve, ale tenkrát se to ještě nějak udrželo,“ vzpomíná si pan Josef na rok 2004, kdy se do záchrany mikulčického dolu vložil dokonce stát. To tenkrát sbíral politické body bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach, který z regionu pochází a dodnes se snaží působit dojmem starostlivého lidového poslance. Voličům to evidentně stačí, ale o tom někdy jindy.
Podivný konec
Důl Mír, vlastněný soukromou společností Lignit Hodonín, tehdy získal státní dotaci ve výši 155,5 milionů korun. Schválena byla i Evropskou komisí, která v tomto případě rozhodla, že nejde o narušení hospodářské soutěže. Dotace měla majitelům umožnit takové investice, díky kterým by se na dole mohl těžit kvalitnější lignit s větší výhřevností. Vyhlídky byly slibné, ložiska na dosah, a tak se v oficiálních dokumentech psalo o tom, že by šachta mohla horníky zaměstnávat až do roku 2050. V regionu, kde se míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 15 %, to znělo jako rajská hudba. Rozhodujícím faktorem však nakonec byla končící dlouhodobá smlouva se společností ČEZ, která lignit spalovala v hodonínské elektrárně. Platnost smlouvy byla stanovena do konce roku 2010 s možností prodloužení. To se dalo čekat jen za předpokladu dodávek výhřevnějšího uhlí.
Dnes už víme, jak vše dopadlo. Potenciál dolu zůstal nevyužit, vůle k dohodám očividně scházela. Navzdory přísunu státních peněz k potřebným investicím na dole Mír nikdy nedošlo, smlouva s ČEZ nebyla prodloužena, lignit zůstal v zemi a v Hodoníně se spaluje uhlí přivezené ze severních Čech. „Roky běží a pro lidi už to není téma, kterému by věnovali pozornost. Ty všechny otazníky týkající se dolu Mír bude muset objasnit až nějaká vyšší spravedlnost. Té pozemské už se asi nedočkáme. Člověk v sobě nemá tu sílu, aby něco změnil. Pokud někde pracujete tolik let jako já a znáte ty lidi, kteří to celou dobu vedli, tak nevíte, jestli se máte smát nebo brečet, když vám oznamují, že je jim líto, jak vše dopadlo,“ vypráví bývalý důlní zámečník, který na sobě nedává znát hořkost nebo zklamání.
Ačkoli přiznává, že jeho generace si těchto pocitů zažila dosyta. Ať už v minulém režimu nebo v tom dnešním. Princip je pořád stejný. „Nemůžete se zbavit pocitu, že se z vás pořád někdo snaží dělat blbce. Když si vzpomenu, jak jsem v devadesátých letech jel na odborářskou demonstraci a věřil, že něco můžeme ovlivnit, tak se za svou naivitu stydím. Výsledek veškeré té snahy o zlepšení podmínek je dost ironický. Naši horničtí odboráři se dostali do parlamentu nebo na vysoké posty v obecní politice a my tady sedíme a vzpomínáme na to, jak jsme přišli o práci,“ pousměje se pan Josef a připomíná, že se ztrátou zaměstnání přišel také o několik měsíčních výplat, které mu Lignit Hodonín nebyl kvůli insolvenci schopen vyplatit. Jde o dluhy, z nichž se mu vrátil jen symbolický zlomek a většina už nikdy nebude splacena.
Přesto, že zažil mnohá nepříjemná prozření, zůstává životním optimistou. Užívá si vnoučat a když je třeba, tak se stále věnuje zámečnické profesi. „Doufám, že mé povídání nevyzní jako nějaké stěžování stárnoucího chlapíka. Prostě jsem se jen snažil říct, jak to se mnou bylo. Hornická sláva už je dávno pryč a sentiment nikomu nepomůže. Pokud bych mohl, tak bych všem na Ostravsku vzkázal, že jim držím palce. Nejlépe ale udělají, když se spolehnou sami na sebe. Nikdo jiný totiž jejich problémy opravdu nevyřeší,“ loučí se horník, v jehož příběhu nakonec zůstává ještě spousta nedokončených kapitol...
