Krize, propad, krach. Jsou to ta správná slova?

Pokud někdo z milých čtenářů postrádá v dnešní době jistotu, nechť se dá na pravidelné čtení prognóz budoucího vývoje stavebnictví. Na desítkách stránek papíru se mu budou před očima objevovat pořád dokola ta samá slova: krize, recese, likvidace, úpadek, obavy, nedůvěra, bankrot, korupce. Kolem těchto klíčových slov se pak budou točit tu stručnější, tu rozsáhlejší stížnosti na lakomé politiky, špatnou platební morálku či absenci strategického řízení státu. Obor míří ke dnu, jeho lídři nevědí kudy kam, volají o pomoc!
Pozoruhodné na tom je, že prostřednictvím prognóz na krizový, úpadkový a korupční stav stavebnictví nejvíce poukazují ti, kteří za „starých dobrých časů“ tvořili podmínky pro podnikání v oboru a vlastně tím zadělávali na budoucí maléry. Na mysli mám především tzv. velké stavební společnosti, jejichž velikost je odvozena převážně od závratných ekonomických ukazatelů, tedy obratů a zisků. Jsou-li pro ně bývalé vysoké finanční zisky nyní nedostupné, je jasné, že bijí na poplach. Nejraději by přitom k sobě měly davy rozhořčených nezaměstnaných, kteří už to té vládě vytmaví. Pro vyvolání otrávené nálady proto také v rámci svých sdružení a svazů pravidelně zveřejňují zaručeně „objektivní“ informace o stovkách krachujících firem a desítkách tisíc propuštěných. A je vymalováno, národ má jasno! Nebohé stavebnictví a lidi v něm zaměstnané bychom měli všichni politovat. Ano, možná měli, ale ne proto, že je na ně zlá vláda, ale proto, že s nimi nefér hru hrají především jejich dřívější chlebodárci, dá-li se tak o nich vůbec mluvit.
Není snad obecně známo, že státní zakázky jsou dokonalou ukázkou toho, jak ti mající blíže k veřejným penězovodům okrádají ty pod sebou? Jde ještě o darování chleba nebo jen okoralých kůrek? Velké kolosy bez vlastních řemeslníků a dělníků přece běžně realizaci staveb zajišťují přes co nejlevnější subdodávky, které často lákají kvalitativně podprůměrné firmy či podnikající jednotlivce s krátkodobě nastavenou filozofiií „po nás potopa“. Pak se nemůžeme divit, že takto nastavené prostředí je pro některé likvidační. Naštěstí nejen pro ty dole. Občas „krize“ dopadne i na ty větší. Má ale ten, komu takové podmínky přinesly prosperitu vůbec právo mluvit o krizi? Nedává tím náhodou až příliš okatě najevo, že jej trápí pouze nemožnost přijít k tučnému výdělku stejně snadno jako dříve?
Vím, nestěžují si jen ti velcí, kteří mají podezřele blízko k „pánům tam nahoře“. Neférový přerozdělovací systém a celospolečenská posedlost nízkými cenami zakázek dopadá na všechny. V širší společenské diskusi jsme však nuceni naslouchat jen hlasu těch, co se vyznají v zákulisí a mají krizi navzdory stále velkou ekonomickou sílu. Proto si mohou dovolit zásobovat veřejnost zprávami o krizi a úpadku a postupně si získávat přízeň naslouchajících politiků. Ale abychom se dostali k závěru. Ano, krize, propad a krach jsou ta správná slova, avšak záleží na tom, kdo a jak je používá. Jinak řečeno, i zloděj může křičet „chyťte zloděje“...