Reportáž z unikátní akce: Devatenáct tun ve vzduchu, to se nevidí každý den...

Letošní 21. květen se bezesporu stane ve Vanovicích u Boskovic pamětním dnem. Od časného rána tam probíhala jedinečná stavební operace. Na evangelický chrám páně bylo třeba jeřábnickou technikou vyzvednout 19 tun těžkou a 20 metrů vysokou věž. Tamní obyvatelé ani přespolní si nemohli takovou událost nechat uniknout. Brali si volno ze zaměstnání, škola i školka zrušila vyučování. Život v obci se zkrátka na pár hodin zcela zastavil.

Ve Vanovicích se ovšem pod dohledem několika stovek zvědavých očí neocitl jen samotný evangelický kostel, ale také sehraná parta řemeslníků z brněnské firmy OK Pyrus, která měla rekonstrukci věže i její zvedání na starost. Navázala tím na deset let staré opravy krovu nad kostelní lodí. Červencovým vyzvednutím druhé z věží by se pak měl kruh novodobých stavebních zásahů na nějakou dobu uzavřít.

Chlouba evangelické Moravy
„Vanovický kostel není významný jen způsobem rekonstrukce věží. Po pražském chrámu u Salvátora je to druhý největší evangelický kostel v celé republice a největší na Moravě. Postaven byl na konci 18. století a v následujícím století byl postupně rozšířen, protože se k evangelíkům hlásilo stále větší množství lidí z okolí. Mají tady také nejspíš světový unikát, kterým jsou tři mohutné podkovy sloužící ke zvonění. Za tolerančního patentu vydaného císařem Josefem II. totiž nesměli evangelíci v kostelech zvonit. Proto si vanovičtí nechali u Kruppa ulít tři mohutné podkovy, do kterých se bušilo dřevěnými kladívky ovládanými ozubeným válcem. Takže na zvony sice nezvonili, ale přitom fakticky zvonili jako o život,“ přibližoval s úsměvem stavbyvedoucí Luboš Rous spletitou historii.
Bez nadsázky se dá říct, že o život šlo v posledních letech oběma kostelním věžím. Naposled se opravovaly v průběhu 70. let, kdy dostaly nové měděné oplechování. Dřevěné konstrukce ale zůstaly původní, tedy z roku 1863, během něhož se věže podařilo dostavět. Vzhledem k tomu, že dřevo už bylo po 150 letech naprosto dožilé, stáčely se konstrukce věží kolem hrotnice do vrtule. To vedlo k potrhání měděné krytiny, jejíž havarijní stav byl dalším důkazem neodvratné kompletní výměny. „Naštěstí se farnosti podařilo sehnat dostatek financí, takže kostel bude mít nové věže v jednom roce. Každá z nich má půdorysný rozměr šest krát sedm metrů a dvacet metrů na výšku. Hmotnost devatenáct tun vychází z rozpočtového odhadu a po seschnutí dřeva může být nakonec o něco nižší. Vrchol první z věží potřebujeme dostat do výšky padesáti metrů, což by pro jeřáb, který může rameno vysunout do výšky sto třicet šest metrů, neměl být žádný problém,“ vysvětloval Rous předtím, než se začalo se samotným procesem zvedání.

Bezpečně zvednout a ukotvit
Přestože se farnosti povedlo získat dost financí na obě věže i na obnovu fasádního nátěru na kostelním průčelí, nebylo jich nakonec tolik, aby nemuselo dojít k určitým kompromisům. Například výroba věží byla zadána do počítačem řízeného CNC stroje, který dokáže dřevěné konstrukce vyrábět rychleji a levněji, než by tomu bylo u klasického tesařského zpracování. Tesaři proto ručně vyráběli pouze vzpěry, jejichž šikmé seříznutí nebylo na stroji možné. „Celková doba výstavby jedné věže je asi tři a půl měsíce od chvíle, kdy se začne vyrábět na stroji. Řekl bych, že díky tomu jsme ušetřili asi dva měsíce práce, protože to je minimální doba, kterou by tesaři potřebovali pro sestavení konstrukce klasickým způsobem. Takto měli věž za dva týdny poskládanou a tři týdny trvalo provedení oplechování. Během toho se samozřejmě pracovalo na ruční demontáži staré věže, nechali jsme repasovat ozdobný deštník a také znovu pozlatit makovici,“ vypočítával Rous všechny detaily, kterým bylo třeba věnovat pozornost.
Abychom nezapoměli na důležitá fakta, tak ještě dodejme, že na zvedání musela být náležitě připravena nejen věž, ale také jeřáb. A vězte, že připraven byl skutečně poctivě. Sám o sobě měl totiž hmotnost 70 tun a k tomu si na sebe naložil ještě dalších 80 tun závaží. Naložení tolika tun závaží však překvapivě nebylo úkolem nejtěžším. Jeřáb se nejprve musel ideálně umístit a jakmile byl i dostatečně přitížen, začalo se připravovat uchycení věže. „Nemohli jsme jinak, než uchytit třicetimetrová lana za vazné trámy, protože právě ony tvoří její těžiště. Kvůli uchycení jsme nechali spodní část věže odkrytou a jako zpevňující prvek použili pomocné svlaky, které po vyzvednutí z věže odstraníme. Jinak se dá říct, že věž zvedáme už komplet hotovou. Nechybějí v ní žebříky pro údržbu, ani hromosvod. V makovici je pak pouzdro se vzkazem budoucím generacím. Jakmile bude věž nahoře, ukotvíme ji pomocí pásoviny do obvodových zdí,“ dodal ještě Rous, který se pak již musel věnovat koordinaci závěrečných příprav.
Navzdory detailnímu plánování a diskusím ohledně správného uchycení věže museli tesaři a jeřábníci zvedání na několik desítek minut pozastavit a zareagovat rychlým zhotovením dřevěné křížové vzpěry, kterou bylo třeba vložit mezi čtveřici nosných lan. Ta byla totiž při zvedací zkoušce příliš blízko vrcholu věže a hrozilo, že pomačkají ozdobný deštník. Malé zdržení se však bohatě vyplatilo, protože věž pak během několika minut vystoupala na místo určení. Tedy blíže k nebesům, která snad budou oběma novým věžím přát. Alespoň tak, aby na vanovickém kostele zůstaly minimálně 150 let jako jejich předchůdkyně.

Publikováno v časopise Střechy-Fasády-Izolace 7-8/2013