Článek pro kutily: Když koupel voní přírodou

Hliněná omítka v koupelně? To je málo vídané, avšak originální řešení, které vzbudí zvědavost nejedné návštěvy. Zvláště když se dozví, že hlína pohlcuje vlhkost, nevadí jí ostřikující voda a omítka se rozhodně nemusí každou chvíli obnovovat.
Hliněné omítky jsou v našem stavitelství tradičním materiálem, na který se donedávna trochu zapomínalo. V posledních letech ovšem dochází k jejich návratu. Je to přirozený trend, který láká stále více stavebníků. Do chat a chalup totiž hlína patří stejně jako staré dřevěné trámy či kamenné podezdívky. Než se však do provádění hliněné omítky pustíme, měli bychom znát základní pracovní zásady.
Hlína v hájemství kachliček a silikonu
Stavitelská fantazie má v případě koupelen většinou jasné meze. Kvůli vodě a vlhkosti se obvykle vybírají kachličky, které doplňuje cementové lepidlo a silikon. Jak může ve vlhku obstát hliněná omítka? Docela slušně, pokud je správně zpracována a opatřena ochranným nátěrem. Ale nepředbíhejme. Pokud chceme hliněnou omítku použít i na místech, na která dopadají kapky vody, musíme si nejprve připravit správnou směs materiálů.
Jemnou hliněnou omítku je možné koupit u několika tuzemských výrobců, kteří nabízejí dokonce barevné odstíny a pigmenty. Hlínu připraví do pytlů či větších vaků podle toho, jak velká plocha se bude omítat. Při použití hliněné omítky v koupelně jde v podstatě o výrobu domácího „marockého štuku“. Cílem je dosáhnout pevné a odolné struktury omítky. Jemná omítka se proto musí smíchat s vápnem, které se přidává ve chvíli, kdy už je hliněná omítka smíchaná s vodou. Doporučený poměr je 10 dílů jemné omítky a 4 díly vápenného hydrátu. Používá-li se vápno hašené, tak stačí 2 a půl dílu. Takto připravenou směs lze hned začít nanášet na navhlčený podklad. Ten může tvořit hrubá hliněná či vápenocementová omítka, případně přilnavostní hliněný nátěr. Pro hliněnou omítku není rozhodující, na jaký druh zdiva ji nanášíme. Na pálených i nepálených cihlách drží perfektně, na betonové tvárnice je třeba nanést stavební lepidlo s perlinkou a následně použít hliněnou penetraci.
Tajemství úspěchu
To je skryto ve správném nanášení a důkladém uhlazení omítkové směsi. Pro nanášení jsou vhodná hladítka z měkké oceli, dřeva a plastu. Omítka se nanáší ve dvou vrstvách. Jakmile první vrstva zavadne, už je třeba začít s nanášením druhé. Hliněné omítky jsou typické tím, že hodně sají vodu, a tak mohou ztvrdnout dříve, než bychom potřebovali. Jejich vlastnosti však umožňují povrch navhlčit, znovu jej oživit a pokračovat v práci s požadovanou konzistencí.
Omítá-li se větší plocha stěny, tak je vhodné pracovat ve dvojici, kdy jeden omítku nanáší a druhý uhlazuje. Rychlé schnutí omítky to umožňuje a vyhlazení druhé vrstvy, která je finální, bude preciznější. Pro hlazení hliněných omítek jsou ideální měkká ocelová hladítka. Samotné hlazení hliněného povrchu, který má být voděodolný, lze označit za nejnáročnější fázi celého postupu. Po nanesení finální vrstvy je třeba počkat na její zavadnutí a celý povrch zahladit. Po krátké přestávce se povrch opět navlhčí a omítka znovu zahladí. To se opakuje celkem pětkrát, dokud nevznikne hladký povrch. Musí se přitom dávat pozor, aby nedošlo k hlazení omítky „na sucho“. Na povrchu kvůli tomu mohou vzniknout šmouhy, které už není možné odstranit.
Po dokončení hlazení se čeká do druhého dne, kdy je možné začít s natíráním omítky. Asi nejvhodnější je k tomuto účelu tzv. Marseillské mýdlo, což je historicky osvědčené přírodní mýdlo vyráběné z rostlinných olejů. Na hliněný povrch se natírá celkem třikrát a každý nátěr je nutné vyleštit. K natírání se hodí jemný štětec, pro leštění se nejlépe osvědčil obyčejný igelitový pytlík. Při natírání Marseillským mýdlem se omítka nesmí rozmočit. Na štětec stačí nabrat malé množství mýdla, které díky olejové bázi překryje poměrně velkou plochu. To zvláště tehdy, když je omítka dostatečně uhlazena a mýdlo nemá kam vsakovat. Mýdlo povrch omítky uzavře a chrání proti ostřikující vodě, která do omítky pouze lehce vsakuje nebo stéká po povrchu.
Z hlediska odolnosti proti vodě musíme brát takto zpracovanou hliněnou omítku s rezervou. Pokud bychom na ni pustili silný proud vody, tak se rozmočí. Avšak při běžném koupání ve vaně, která je dokola omítnuta hlínou, takové následky nehrozí.
Příroda nezná pravé úhly
Hliněná omítka v koupelně určitě není řešením pro toho, kdo od stavebních materiálů očekává pravé úhly a rovný povrch beze stop ruční práce. Většinou osloví ty, kteří sami rádi přiloží ruku k dílu a svépomocně zkrášlují víkendová či rekreační stavení. Odměnou jim pak je nezaměnitelná přírodní vůně a na dotek příjemný materiál, který vytváří pocit útulnosti a vnitřního zklidnění.

Dobré rady:
- Uvedený pracovní postup rozhodně neberte jako dogma. Zpracování hliněné směsi si můžete vyzkoušet nejprve na menší ploše a získat tím vlastní dílčí zkušenost.
- Zpevnění a uzavření hliněného povrchu je možné i speciálními lazurami. Ty jsou vhodné, když se omítku nepodaří zcela ideálně uhladit.
- Hliněné omítky se prodávají jak v přirozeném světle hnědém odstínu, který je možné obarvit pigmentem, tak i v tzv. dekorativních barevných odstínech.
- Povrch hliněných omítek je třeba uhlazovat jen tam, kde dochází k ostřiku vodou. Ostatní plochy stačí zpracovat technikou filcování molitanovým hladítkem.
- Pokud hliněnou omítkou opatříte většinu plochy koupelny, bude velmi dobře pohlcovat vlhkost. Prakticky se nesetkáte s párou a zamlženými zrcadly.

Článek vyšel v časopise Chatař & Chalupář 12/2013